Stínadla, tajemná čtvrť z foglarovských románů, nejsou jen literárním výmyslem – jsou také ozvěnou skutečné Prahy. Foglar se při jejich tvorbě inspiroval reálnými zákoutími starého města, atmosférou jeho dvorů a uliček, které v první polovině 20. století ještě žily vlastním rytmem. Právě prolínání skutečné Prahy a mýtického prostoru činí Stínadla výjimečnými a nezaměnitelnými.
Staré pražské čtvrti – Josefov, Staré Město, Týnská oblast, Haštalská nebo okolí Anežského kláštera – byly plné křivolakých pasáží, temných průchodů, dvorků sevřených činžovními domy a spletí uličních úhlů, které se dnes už skoro nevyskytují. Foglarova Stínadla v sobě právě tuto atmosféru uchovávají: svět před asanací, svět, který mizel a který spisovatel zachytil jako vzpomínku i jako přetvořený mýtus.
Čtenář často cítí, že by Stínadla mohla ležet „kousek odtud“ – někde mezi Týnem, Ungeltou a starými židovskými ulicemi, které kdysi zanikly pod novou výstavbou. Foglar se tomu záměrně vyhýbal: hranice čtvrti nechává neurčité, aby čtenář mohl při každé procházce Prahou zažít drobný záblesk stínadelské nálady.
Foglarova literární Praha je dvojí: světlá část města, kde se pohybují Rychlé šípy, a tmavší, uzavřenější svět Stínadel. Ten druhý není nepřátelský, spíš tajemný, svérázný, s vlastními zákony a dávnými zvyky.
Pražské reálie tu fungují jako kulisa, ale také jako symbol – Stínadla jsou město uvnitř města, místo, které se neotevírá každému. V dobách Foglarova mládí Praha skutečně nabízela podobné ostrůvky: místa, kam se „nechodilo“, uličky s pověstmi, kouty, o nichž si děti šeptaly.
Typické prvky stínadelské atmosféry mají jasné pražské kořeny. Mlžné večery starého centra, světlo plynových lamp zrcadlící se na dlažbě, zvuk kroků v úzké pasáži – to vše patřilo k Praze první poloviny 20. století. Foglar to dokázal proměnit v poetiku, která je mnohem víc než prostá reprodukce skutečnosti.
Stínadla evokují Prahu, která zároveň existovala i neexistovala: místo, jež bylo před očima, ale zároveň ukryté, staré, přelidněné, trochu zanedbané, ale plné života.
Mnozí čtenáři se dodnes snaží určit, kde přesně Stínadla leží. Realita je však mnohem vrstevnatější. Foglar čtvrť skládal z různých míst – Týnská ulička, Haštalská, uličky kolem Anežského kláštera, starý Josefov, ale i prvky Smíchova či Libně. Čtvrť tedy není kopií jediné reálné části Prahy, ale unikátní koláží paměti, atmosfér, zvuků a pověstí.
Při procházce katedrálovými stíny Prahy lze najít momenty, kdy město ztichne, průchod se zúží a člověk má pocit, že se ocitl v místě, kde by mohl kdokoli z Vontů vylétnout zpoza rohu.
Stínadla přežila nejen díky Foglarovým knihám, ale také díky samotné Praze, která v některých svých zákoutích stále nabízí podobnou tajemnost. Moderní město je jiné, čistší a otevřenější – ale v několika starých ulicích přetrvává ozvěna těch časů, kdy klukovské party běhaly mezi domy, když večer padal a plynárenské lampy kreslily dlouhé stíny.
Foglar tak vytvořil jedinečný fenomén: literární čtvrť, která nemá přesné souřadnice, a přesto se pevně zakořenila v pražské krajině. Stínadla nejsou místem, které lze najít na mapě; jsou místem, které člověk pozná, když se v pravou chvíli zastaví v jedné z pražských uliček a nechá se vtáhnout její náladou.
A právě proto jsou Stínadla dodnes živá – protože Praha je stále připomíná, někdy jen náznakem, jindy celou svou tajemnou krásou.
více fotografií u mě v galerii na: https://galerie.fotopixely.cz/index.php?/category/86