Území mezi Chrášťany a Doubravou je dnes součástí zatopené oblasti Orlické přehrady. Většinu roku zde hladina Vltavy překrývá krajinu, která byla po staletí formována lidskou prací i technickým myšlením. Teprve v obdobích výrazně nízkého stavu vody se řeka na chvíli stáhne a odhalí to, co běžně zůstává skryto – kamenné linie, konstrukce a stopy vodních děl, jež kdysi určovaly podobu tohoto místa. Pohled na odkryté dno není jen vizuální zvláštností, ale vzácnou příležitostí nahlédnout do technické a hospodářské minulosti krajiny.
Taková možnost nastala v roce 2019, kdy byla přehrada vypuštěna z důvodu výstavby lodního výtahu. Údolí staré řeky se tehdy znovu otevřelo a odhalilo zmizelé příběhy těchto míst.
Právě v jednom z těchto dnes zatopených úseků, kde řeka působí klidně a nenápadně, stával Nový mlýn – technické zařízení, jehož význam daleko přesahoval samotnou stavbu. Mlýn byl součástí promyšleného vodního systému, v němž jez vytvářel potřebný spád, náhon přiváděl vodu k technologii a odpadní koryto ji vracelo zpět do toku.
Jez zde nefungoval pouze jako přehrážka. Kamenný práh byl dimenzován tak, aby udržoval hladinu pro běžný provoz a zároveň odolával proměnlivým průtokům. Více než šedesát metrů dlouhá retardérová propust na levém břehu, začleněná do tělesa jezu, umožňovala pozvolné převedení zvýšených vod a chránila jak samotný mlýn, tak okolní břehy. Právě tyto technické detaily svědčí o vysoké úrovni tehdejšího vodohospodářského uvažování.
Zánik místa nebyl náhlý, ale postupný. Nový mlýn ztratil svůj význam s nástupem průmyslového mlynářství, centralizací výroby a změnou hospodářských vztahů, kdy malé vodní mlýny přestaly být ekonomicky udržitelné. Současně docházelo k úpravám toků a proměnám krajiny, které narušily původní rovnováhu mezi průtokem, spádem a potřebami provozu. Udržování jezu a náhonu vyžadovalo pravidelnou a nákladnou péči, která bez funkčního mlýna postupně postrádala smysl.
Místo, kde původně stával Nový mlýn, však neztratilo svůj význam ani po ústupu mlynářství. Jeho technický potenciál byl znovu využit při vzniku Schwarzenberské vodní elektrárny, která navázala na staletou infrastrukturu jezu a náhonu. To, co bylo původně určeno k pohonu mlýnského kola, se stalo základem pro výrobu elektrické energie.
Elektrárna vznikla jako malý, lokální zdroj, typický pro hospodaření rodu Schwarzenbergů v jižních Čechách. Přesto se ve své době řadila k největším malým vodním elektrárnám u nás. Využívala existující spád i regulaci toku a představovala plynulý přechod od mechanické práce k elektrifikaci venkova. Dodávala elektřinu Schwarzenberskému panství, například Protivínskému pivovaru, a zároveň zásobovala i okolní obce. Technologicky byla osazena dvojicí Francisových turbín.
Její provoz byl však, stejně jako u mlýna před ní, závislý na pravidelné údržbě vodního díla. Se změnami v energetice a zpřísněním technických i vodoprávních požadavků ztratila elektrárna svůj význam. Na počátku šedesátých let 20. století byla zbourána v souvislosti s výstavbou Orlické přehrady. V krajině tak zůstaly jen mladší konstrukční prvky, které se při nízké hladině prolínají se staršími kamennými zbytky mlýna a jezu a symbolicky uzavírají technický příběh tohoto místa.
Dnes je Nový mlýn i jez tichou součástí krajiny. Většinu času zůstávají jejich pozůstatky skryté pod hladinou, ale v obdobích sucha se znovu objeví kamenné linie a konstrukce, které vysvětlují, proč místo vzniklo – a zároveň proč zaniklo. Fotografie pořízené při nízké vodě tak nezachycují jen pozůstatky staveb, ale i konec jedné technické etapy, v níž byla voda hlavním zdrojem síly i obživy.
více fotografií u mě v galerii na: https://galerie.fotopixely.cz/index.php?/category/698